Cermatí přijímací zkoušky. Díl druhý - klady.

 (Napsáno dříve, publikováno dnes.)

11.,12.,13.,14. 4. Slavnostní dubnové datumy. Moje znovuzrození, Ježíškovo zmrtvýchvstání a pak 13. dubna a dneska si šel Tadeáš (v této hře jsem mu mámou) pro svou první životní státní/společností vytvořenou zkoušku. Ať jsem k Cermatu (v předešlém článku) napsala své, našla jsem si na tomto aktu i pozitivní stránky věci. 

Skrz svojí nespoutanost a svoucnost, jsem se dokázala nejdřív doučit základy matematiky a češtiny já sama. Abych je následně mohla předat Tadeášovi. Ano i já jsem nikdy neuměla nic z těchto předmětů. Ani násobilku bravurně neovládala jsem. U zlomků jsem znala pouze "tu čáru" mezi čísly. Rovnice? Wtf? Byl to proces. Učila mě Laura. Spouštěly se nám dost rychle a spolehlivě, odrazy našich dětských zažitých modelů. Laura na mě nemohla reagovat jak jinak, než moji rodinní doučovatelé, kteří se ze mě snaží vykřesat pochopení k algebře. A já jí oskarově odehrála zase její oblíbence, kteří jí spouští vztek. Uchopila jsem to tedy jako léčebný a znovu odžívající zážitek/příběh. Laura moc ne, ta by se hádala, ale měla smůlu, né nadarmo si mě vyhlídla. 

Na začátku to bolelo jako sviň, protože když žiješ v našité maskokůži vypatlance, nemáš důvod si věřit, natož otvírat opavučinované šuplíčky v mozku, které zajišťují možnost příjmu nových informací. A jak se to nedalo (v tý hlavě) nejdřív otevřít (asi zrezlý, hovno pavučiny), tak to druhá strana nechápala, proč se tak bránim pochopení, jenže to fakt tak dře a fyzicky bolí, to nedělám ňák naplánovaně. Díky nepochopení, že to nejde ovládat ani se "kousnout" naskakoval ten známý pocit, že jsem debil debilní a stojim za hovno. 

Začala jsem tedy o tom mluvit nahlas. Dovolila jsem si totiž, když už ten zážitek žiju podruhý, doptávat se na určité detaily, na které bych se před třiceti lety nezeptala. A ptát se. Ptát se na všechno. A popisovat všechny pocity zevnitř. Co si o mě myslí Laura? Koho jí připomínám? Co ve mě vyvolává její přístup a kdo je v ní skryt v mých očích. Co si myslím, že ona si o mě myslí. A co si myslí Laura, že si o ní myslím já. Potřebovala jsem dostat novou šanci se pídit a ptát se na detaily příkladů s čísly, které jsou ostatním třeba ihned jasné. A ptát se furt a znovu a třeba třicetkrát. Nebát se, být v bezpečí pochopení. Povedlo se nám to asi během dvou měsíců vypilovat (i vykřičet , i vybrečet, i vybouchat) v jednotné souznění. Což vedlo, chtěla bych napsat "jak jinak", ale to jsem nevěděla ještě, že díky tomu odstranění vředu, se mi i samoopraví ten mozkový šuplajz. Takže násos novinek a zajímavostí početních stal se už bezbolestnou "skoro zábavou".

Toť první vděk jako celá Afrika je, že díky přijímačkám sem se pustila do oblasti, kterou bych radši nechala v minulosti. A zároveň opravila zážitky z mého dětství. Tudíž, nejenže NEJSEM nenadaná a jednodušší, ale mohla jsem i změnit náš rodinný model.

Druhý vděk jako stodola je, že jsme díky matikové komunikaci, posunuly partnerský tok vzájemně plynoucích slov, co vyvolávají divnej hlas o nelásce, na vztahové emoční upřímné plynutí názorů k pochopení v lásce.

Třetí vděk jako Brno je, že jsme spolu s pubíkem strávili tak cenný čas jako kámoši, že viděl a žil, že nejsem nic víc než on. Že nevím všechno. 

Čtvrtej vděk jako prase je, že jsme spolu vyšli v prosinci v bodě nula a došli až do dubna, do bodu sto, s úplně jinými vědomostmi. Nakonec to bylo hravý, poučný, srandovní, mozek okysličující. 

Pátý vděk jako kráva je, že nastal ten čas jít to dát na ostro a ON šel. Hrdě. Že on ví, co chce. A taky má jasno, že když ho výsledek nepošle do vysněný školy, zařídí se jinak. Ví jak. Dneska si ON spálil všechny ty popsaný zkušební testy. A já mu říkám: "Kámo, ať to dopadne jakkoli, já vim, že budeš šťastnej kdekoli, ty si to zařídíš. Si nejlepší!"