Dech a Hlas naruby

Práce s hlasem, toť název mé víkendové sebepoznávací dílny, kde jsem byla s mou oblíbenou partou Pohyb je život. 

Hlas je téma a dere se ve většině mého současného životního konaní na povrch. Mluvit veřejně na Síťovce? Průser. Jooo, zvenku prej působila sem dobře, říkal někdo i. I kdybych vypadala jako Angelina Jolie a uvnitř cejtila, to co sem cejtila, seru na to, že "působim lahodně".                                              Mám potřebu extra moc mluvit o svých objevech, co mi duše šeptá. Ona to říká jasně, ale já to pak chci verbálně sdělit a ..a.. a… cítím, že jsem nesrozumitelná. V lepším případě se mě posluchač doptává a nebo jasně řekne, že nerozumí. V horším začínám cítit trapnost, posluchač se stane otupělým čumílkem, já si do něj přehraju své strachy, jsem nejspíš debilní a k nepřelouskání a stáhnu se a zmlknu.                                                                                                                                                        Představa, že bych snad uváděla besedu na téma filosofie PzM, mluvila k dychtivým zájemcům, zůstává jen u představy, neb to uvádí stažené Petry hrdlo a nepřekvapivě i oné části autoportrét, totiž stažená Petry prdel.                                                                                                                                          No a v neposlední řadě bych si svobodně ráda zapěla čili zazpívala. Sama u kytary nebo na koncertě. S kámošema bez nástroje pro radost. U tance. No tak jasně, to by mohla tak Peťa v pěti letech ještě. Teď zákonitě nabíhá škrtič. Stíhá mě přiškrcovat a zároveň u toho bičovat, ať to nedělám, že to neumím. Nepřeřvávám ho, zůstanu v jednoduchých tónech a potichoučku.

Dotknu se v tomto vyprávění, pro mě jednoho, zásadního prožitku. Z kterého si sedám na uvolněnou prdel. Z tisíce her, které jsme na parketovém hřišti hráli, jsem si dnes doma lehla aplikovat pod kůži jednu z nich. Hru se vzduchem. Prolejzku s dechem. Héj a je to tady! To všude přítomný téma. Dejchejte správně. Nadechněte se pod volná desátá žebra, pak pod klíčky. Nádech do kundy. Rozdejchej to! Dejchej z hluboka! WimHof dech to je pecka! Nezadržujte dech, hezky plynule! Nikdy, nikdy nikdy jsem ani jedno nechápala. Neřešila. Pohrdala. Prostě dejchala jak mi to šlo přirozeně. Nikdo mi nedal prožít, co jako mám u toho cejtit a k čemu je to dobrý, jakože mě nezajímaj chemický rovnice nebo přeměna atomů na tolik důležitý vitamin Qs1. Tak nasrat.                                                                                            Ležím. Posílám svou vlnu nádechu pod dlaň, která se dotýká různých částí hrudníku, i skoro tý kundy. Už z hřiště mám odprožito, že když tu dlaň pak dám pryč z těla, tak se v místě dotyku uvnitř vytvoří prostor. Ležím. Nádechem do konkrétního místa, pod dlaň, mi najednou přišumuje mořská vlna omejt svojí pěnivou špicí dlaň. Kudy vede vzduch, tudy se mi uvnitř roluje oceán. Cítím svůj hrudník z druhé strany jak ho zaplavuje život/živel. Ty vole!!!! Svlíkám svou kůži a prohlížím si jí naruby. Ty vole!! Já jsem i ta z druhé strany??? Ty vole já Petra jsem i ta druhá strana kabátu!!! Každým dalším nádechem mi nabíhají stovky mazlících týpečků ohladit rub mého koženého převlečku. Masírují a hladí mě uvnitř v podšívce.                                                                                                                                                            Ty vole, takže já nejsem jenom to co vidim, nebo to, na co si můžu šáhnout? Takže já si dechem můžu osahat a omazlit svoji krvavější kůžičku a strojovnu? Klidně si nádechovou rukou můžu pohladit srdéčko či střevíčko? Vzkázat tam kdykoli budu chtít, při nádechu i výdechu, čáaau můj objevenej rubíku!!                                                                                                                                                        Kdybych se rozřízla na koženou předložku ke krbu, tak tam názorně uvidím, že i ta druhá strana je stále jeden člověk!! Ležím. Jsem vymazlená ve všech koutech trupu. 

Vstávám. A teď to "kouzlíčko"!Já existuju! Já jsem celistvá! Nejsem jen to zvenku! Uvnitř sebe cítím prostoru na rozdávání. Nejsem placatá. Duše říká sebevědomě JÁ JSEM! Od teď bych pobízela, ať se nádechovou rukou pohladíte pod šedesátým žebrem nebo pod prsama nebo kousek pod pupkem. Je to slast neb hlas nemá doupátko v krku! Hlas jsme my ve své autentičnosti a sebejistotě aneb s kůží na trh.