Kde se vzala Moc?

Mám před sebou další božskou zkoušku. A ta mě vede k úvaze o rovnoprávnosti mezi dvěma jakýmakoliv bytostma.

Vrací se mi teď všechny moje zážitky, které mě stavěli do podřadné role. Třeba ten, když jsem šla na poslední kontrolu k "ženskému lékaři" (bleju nad tím názvem, jen to píšu) v posledním trimestru těhotenství a on mi říká: "..a ještě vás vaginálně vyšetřím". Ze mě vyhrklo zcela automaticky - " NE, já vás tam nepustím, nechci aby ste se mi tam štoural, cítím svou zahrádku jako posvátné místo".              (Upozorňuji, že v té době jsem byla spirituálně na houbách.)"Ale já vás musím vyšetřit ", řekl. Více jsem se neubránila. Cestou domů jsem začala krvácet. A po třech týdnech porodila spící tělíčko, již bez duše. On byl něco víc než já? Kdo mu dal tu mocnější roli, sáhnout na mě přes můj zákaz? 

Nebo ještě tento. Procházela jsem se na botanické procházce naší vesnicí, kterou zorganizovalo zastupitelstvo. Když jsem si přečetla, že přijede sám Jan Albert Štruma ,musela jsem se zúčastnit, jak sem se těšila, až si poslechnu jeho bohaté informace o všem, co zeleně roste z pochcanýho chodníku. Na konci procházky se utvořil kruh na louce u Berounky. Vyjímaje tří lidí zbytek party tvořili zastupitelé a jejich drahé polovičky. Albert chválí jaké to tu máme krásné a jak důležité je, si původní, člověkem nezasažené přírody, vážit. Vypráví nám, jak spolupracoval s vesnicí, kde navrhl a realizoval krajinné projekty přírodě blízké. Vše jim tam zdárně dokončil po osmi letech. Je si vědom, že na venkově jsou často pozemky nakrájené po mnoha soukromých vlastnících a o to je těžší plánovat nějaké územní změny, protože né každý chce, aby na jeho pozemku stálo to a kopali mu tam tamto. Nebo aby přes něj šla bylinná pěšina nebo se sázela jedlá křoviska. A říká, že se dá ale domluvit s majiteli pozemků výměna mezi nima. Třeba jeden je pro, ale má nevhodný pozemek a druhý nechce a má vhodný. Tak čenž prostě. A že je to na dlouho samozřejmě. Né vždy se to povede.                                                  Ozve se jeden ze zastupitelů a říká: "Noooo, tak to byste měl bejt tady u nás, tady se s lidma nedá bavit. Nedá se s nima hnout. Jim vadí i kanál, že bude u něj na pozemku". Nevydržim to a řeknu do placu: "A ptali jste se toho majitele, proč mu tam kanál vadí?" Stačila tato jediná má otázka, aby se mi ostatní začali smát. (Představ si smích, když řekneš soušce ve škole nesprávnou odpověd a jsi citlivý ťutík a ve třídě to zašumí.) Někdo z kroužku mi pohrdavě odpoví, no proč asi, chce za to peníze. (Chápu to tak, že by nejdřív svůj pozemek obci prodal a pak ať si tam kanalizujou.) Oukej, řeknu znova odvážně a ptali jste se ho na důvod, proč potřebuje peníze? ( Odpovědí může být mraky, od obyčejného, že by na to měl právo až po, že je třeba vážně potřebuje a nemůže si dovolit věnovat obci svůj pozemek zadarmo.) Smích. "Hele víš co", slova míří ku mě od stále stejného zastupitele, přijď nám to někdy ukázat, až to budem řešit". Řeknu, zcela vážně, že moc ráda, že vykomunikovávat zádrhele mě baví. Smích. Ňáká paní z davu procedí mezi zuby "no to byste si pomohli" a hodí pohled na mě. 

Tak jasně, už s chutí za váma bežim kluci. Vím, že působím naivně, ale .... Kdo vám dal tu mocnější roli? Ego? Stát? Papír? Škola s titulem? A já vim přeci, že druhé nezměnim. To jen tak, pro zamyšlení se. Na něco prdim a něco zas volá na plac. Už běžíím, můj vesmírnej rejžo, už běžim. Jo jo, rozumim. Aha, aha, dobře. Obnáší to vyrůst, narovnat se a být viděn a slyšen. Oukej. A kolikrát to budeme ještě zkoušet? Já myslela, že minule sem to zahrála už dobře? Fajn, rozumim, jdu na to.