Přiznání

Píšu si poznámky co mám dneska udělat. Píšu: Zavolat Romana přiznání. Zarazim se a podtrhnu si slovo "PŘIZNÁNÍ".                                                                                                                                                  Doprdele co to, kdo to, vymyslel. A teď, představuju si ňákou mocnost za soudním oltáříčkem pozlaceným, nám tady přede všemi PŘIZNEJTE své daně! Slyším přísný tenorový hlas a tvář bez mimiky, nemá pochopení, má tam svůj jasný úkol, nic víc. Je tam jen pro tyto účely. Přiznání , přiznání to je mi teda věc. Vždycky přiznání vynucené nese s sebou tlak přeci. Přiznejte nám před soudem, zabil jste ji v lesíku Řáholci dne 5.5 2150?                                                                                                               Nooo, e e e, … v duchu se odehrává tomu vražedníkovi toliko nepřečteného, co zvenku není znát. Ví a zná jen on svůj příběh, ví a zná obraz svého činu, ale co pak, co pak? Přiznám se a co bude dál? Budou tam pro mě i po tom přiznání? Chtěli by slyšet i něco víc než ano a jak to bylo a proč to bylo? Zajímal by je můj příběh, i že bychom se spustili po laně zpátky, jako po časové ose, do mého škvrněcího období? Neznám takový postup v mocnářství. Tak bych si to přál, ale ten kolos nadřazenců má svá pravidla. Přiznám se a má cesta je jasná. Do vězení s ním! Zabil jsem ano, ale víte, nesu si v sobě jeden příběh, stejně jako vy, nebo on, jooo tamten, ukazuju prstem už zpoza mříží, tamten, jak nás tu s obuškem hlídá. Víte?

Zdánlivě zlé je pod zámkem. A zdánlivě dobré je na svobodě. Máme jasný obrázek a návyk, co teda dělat nemáme, nebudu zlý a agresivní, nebudu krást a nebudu vraždit. Nebudu zlobit, dělat lumpárny a čmárat po zdech cizích domů. Ze strachu z trestu nebo nepřijetí, se do některých z těch nepřístojností během života pustit, ba i vyzkoušet je, stane se mé tělo i duše, tak jako tak, mým vlastním kriminálem.

Přiznávám mé mocnosti v sobě, s neopakovatelným příběhem v sobě, že za minulý rok jsem jsem byla v dluhu. Přiznávám, že jsem neplatila zálohy na zdravotní a sociální pojištění a dovolila jsem si se na to vysrat a nebýt poctivá, jakožto jsem do tohoto činu vždy bývala.                                                              Co teď se mnou? Penále, bič, flusat na ní, do práce má jít.                                                                      Přiznávám, chci splatit svůj dluh. Dluh vůči sobě. Dlužím si tolik. Kolik? To vím jen já a příběh můj. 

Učím se teď matematiku. Nově, zčerstva. Na přijímačky, pro vstup do dalšího levelu života. Učím se teď, že z vězení ( ze závorek), kde jsou zamčeni blízcí i třeba neznámí x, se dá dostat nebo vysvobodit tak, že znásobíš a spojíš síly s těmi, co jsou mimo věznici, s těmi volnými a svobodnými. Prostě. Jak uvnitř, tak venku.