Strach z pravdy

Píše mi zprávu můj patnáctiletý syn. "Mami omluv mě z výtvarky, je to tam nuda a kluci tam taky nejdou."

Nejdřív vyzvídám, proč tam nemůže zůstat bez kluků, jestli se jim chce zavděčit a vyrovnat se jim, proč se radši nedomluví a neřeknou úče, že je výtvarka nudí. Je skálopevně přesvědčen, že tam nejde. Oukej, říkám mu, tak já tě omluvim, ale řeknu úče pravdu. Napíšu jí, opravdovej důvod, proč si tam nebyl. Neee, mami, jednou tě to nezabije, nesmíš říkat pravdu. Kámo, píšu mu, to neni řešení, nebudu tam lhát výmluvy a nepravdy. Jestli to kluků rodiče dělaj, tak já se nepřipojuju. Představ si, že si učitel a dostaneš od pěti rodičů ňáký omluvný žvásty, proč nepřišli, to je teda faleš.                                      Nee ,mami, nesmíš psát pravdu, to by mě kluci zabili. Dávám ultimátum - buď pravda nebo tam zůstaneš. On: Já prostě jdu a pravdu nepiš. 

Jdu na procházku se psem a přemýšlim nad tim. Vůbec nijak často tohle nedělá a kdybych byla v jeho kůži, chtěla bych to přesně tak, jak on si to přál po mě. Je upřímnej..alespoň ke mě. Ale jak já to udělám s tou pravdou?                                                                                                                                Sedim na záchodě a najednou, neb vše nechávám uležet a učim se neřešit vše hned s rozbouřenýma emocema, mi něco zevnitř řekne, spíš šeptne: Mistr Jan Huuusssss. Co, co, cože? Spustí se ve mě dějepisná zpátečka. Vidím se na časové ose, sedim na modernim keramickym splachovacím hajzlíku. Jedu osou nazpět k Janovi. Vidim lid, davy lidu, co stojí u hořící hranice, kde zrovna upalují muže za jeho názory. Za jeho pravdu! Kolik lidí to tenkrát vyděsilo a začali po svých dětech, rodině ,známých šířit strach, že vlastní osobní názor je zlo a čekala by tě smrt? Viděla jsem jasně, na tý ose, jak to pokračuje dál a dál, jak jsme zotročeni pravidly, říkat milosrdnou lež, které se lépe snese, aby nebylo "ZLE". Zatnout jazyk za zuby s opravdovostí, abys neublížil, aby ti nebylo ublíženo. Narodí se miminko, bum, rodiče i společnost trestají za jeho přirozenost ze strachu před trestem shora, bum a miminko je rodič, bum tarata bum, ještě takto několikrát a existuju já a sedim právě na wécku a do nohou mi žhne podlahový topení. 

Poslední otázka padla na mě. A kde ty, Peťo, neřikáš pravdu? Abych si byla kvit, protože vím, že lamentuji -li na druhé, že to bude tak či onak, viz.na syna, že to znamená: Sama si to nejdřív vyčisti, chceš - li poučovat. Hned to bylo jasný, bála jsem se říct jednu pravdu Lauře. Že budu nepochopena, jako Mistr Jan. Strašnej strach. Dokázala jsem to ale vyslovit už. 

Chápu tě, synu můj, koluje nám ten blok historicky v krvi. P.S. Úče jsem poslala omluvenku bez důvodu. Ehm, jak prosté.